Kania, František: Jak dál s patenty

Spojené státy totálně změnily svůj přístup k patentové ochraně, zuří soudní spory mezi výrobci mobilních telefonů a media tabletů a na obzoru je jednotný evropský patent. To je dost důvodů pro rozhovor s předsedou Komory patentových zástupců Františkem Kaniou.

Co považujete v oblasti ochrany duševního vlastnictví za hlavní události poslední doby?

Největší událostí posledních let je bezpochyby revoluce v americké patentové legislativě. Z mnoha důvodů – jednak jsou USA stále ještě největší technologickou velmocí světa, ale i proto, že tahle změna může mít pokračování, které zasáhne i nás.

A, upřímně řečeno, já osobně považuji tuto změnu v americkém patentovém systému za důležitou i z toho důvodu, že ten systém nám byl předhazován jako vzor, jako jedna z klíčových konkurenčních výhod americké ekonomiky… A teď vidíme, že to bylo trochu jinak.

V čem?

Hlavní změna, kterou nová americká patentová legislativa přináší, je opuštění principu First to invent a zavedení principu First to file. Zjednodušeně jde o to, že rozhodujícím momentem pro určení priority patentu už ani v Americe nebude okamžik, kdy k vynálezu došlo, ale bude to prostě okamžik podání patentové přihlášky. Američané si nás vždycky dobírali, že tady v Evropě závodíme, kdo jako první doběhne na patentový úřad, zatímco oni že mají systém, který je opravdu spravedlivý.

A není?

Teoreticky samozřejmě ano. Ale když si představíte, jak složité je prokazování, kdy přesně k vynálezu došlo, a jak drahé musí být ty soudní spory… Navíc, ten údajně spravedlivý systém má i fatální dopad: umožňuje držet patenty pod pokličkou. Tím nedochází naplnění základní cíl patentového systému, jímž je zveřejnění výsledků bádání.

Laici si většinou myslí, že smyslem patentů je motivovat badatele. Že vidina dvaceti let monopolu a s tím souvisejících zisků bude fungovat jako motor bádání. To však není ten úplně hlavní smysl patentů. Především totiž jde o motivaci ke zveřejňování výsledků bádání. Na tom přece stojí technický pokrok: navázat na známý stav techniky a posunout ho o kus dál.

A tenhle záměr dosavadní americká legislativa umožňovala obcházet. Už sice ne po libovolně dlouhou dobu, jako tomu bylo do roku 1992, ale přece…

Moment – teď vlastně tvrdíte, že americký patentový systém byl do roku 1992 úplně nefunkční, a že až do letošní novely zákona nenaplňoval svůj základní smysl…

Tvrdím jenom, že kořeny amerického ekonomického úspěchu netkví v jejich skvělém patentovém systému, jak se tradovalo. Mají tam jiné výhody, konkrétně pro oblast ochrany duševního vlastnictví je klíčová reálná vymahatelnost práv, ale patentový systém sám o sobě byl spíš překážkou ještě rychlejšího rozvoje.

Do roku 1992 bylo v Americe dokonce možné při troše šikovnosti patenty držet nezveřejněné po libovolnou dobu. Což bylo fatální v kombinaci s tím, že tenkrát ještě v Americe počítali platnost od jeho udělení, nikoli od podání přihlášky. Princip byl takový, že tamní patentový úřad neznal 18ti měsíční lhůtu ke zveřejnění patentu, patent byl zveřejněn až při udělení. Systém přitom umožňoval částečné pokračování v patentové přihlášce - takovou odbočku, na kterou když se přihlašovatel vydal, tak udělení - a tím i zveřejnění - patentu oddálil. Po několikerém použití stále nových takových odboček tak došlo k udělení patentu až řadu let od přihlášení. Zčistajasna se tak vynořil patent na řešení, které se mezitím stalo všeobecně používaným, neboť o jeho budoucí ochraně nikdo nevěděl. Takovým patentům se pak říkalo "submarine patents".

V praxi to znamenalo, že pro konkurenty majitele patentu, kteří ho mezitím začali v dobré víře používat, by vycouvání z jeho používání znamenalo takové ztráty, že raději přistoupili na placení licenčních poplatků. A poněvadž ochrana patentem platila 17 let od udělení patentu, nikoliv od jeho přihlášení, jako ve zbytku světa, mohla mít taková firma ze svého vynálezu skutečně zlatý důl. To skutečně torpédovalo rozvoj vědy a techniky.

Jsou na obzoru nějaké další výrazné změny v patentovém systému?

Možná že i u patentů bude zavedena takzvaná doba milosti, jak ji známe u užitných vzorů (vlastně obdoba patentu, kde se ochrana uděluje bez průzkumu, jen na základě vyvratitelné domněnky, že je řešení nové a nezřejmé, pozn. aut.) To je změna, kterou se teď snaží prosadit Američané jako reciprocitu za svůj vstřícný krok směrem k Evropě ve věci určování priority vynálezu.

Doba milosti by spočívala v tom, že by po určitou dobu, mluví se o době jednoho roku, bylo možné přihlásit patent i v případě, že by přihlašovatel příslušný vynález předtím publikoval. Teď platí - po celém světě, tedy i ve Spojených státech - že v takovém případě vynález v okamžiku přihlášení prostě není nový. Na tom už spadla a stále padá obrovská spousta přihlášek, a zejména pro akademickou sféru je to velký problém.

Jaký je váš osobní názor na tento návrh a jaký je váš odhad: projde, nebo neprojde?

Já se domnívám, že zavedení doby milosti by bylo ku prospěchu věci. A předpokládám, že dříve nebo později k této dohodě dojde.

Jestli bude doba milosti stanovena na jeden rok nebo méně, a jestli nebudou stanoveny nějaké omezující podmínky, to je druhá věc. Ale v principu jde o správnou věc a rozhodně bychom se jí neměli bránit.

Další změnou, o níž se v současnosti horečně vyjednává, je společný patent Evropské unie. To je sen politiků, kteří v tom vidí úžasný symbol integrace Evropy. Byl by to pro ně po dlouhé době další integrační krok, další hmatatelný úspěch projektu Evropské unie. Oficiálně je cílem zvýšit konkurenceschopnost EU - snížit náklady na patentování a zvýšit počet patentů. Já osobně jsem k tomu velmi skeptický.

Proč? Náklady na patentování by se přece opravdu snížily.

Jistě, snížily. Ale že zlevníte železniční tunely, tím nevykompenzujete zdražení rohlíků.

Velké firmy, které patentují po celém světě, by ušetřily. Ale z pohledu menších a středních firem by to byl obrovský problém. Doposud jim stačí udělat rešerši pouze v elektronických databázích národního patentového úřadu, všechny ty patenty jsou v místním jazyce a ta rešerše se dá udělat v podstatě svépomocí. Zavedení patentu EU však bude znamenat cca dvacetinásobné zvýšení počtu patentů platných na území ČR a malé a střední firmy budou muset při rešerši procházet stovky tisíc patentů s nároky ve třech oficiálních jazycích (angličtina, němčina, francouzština, pozn. aut.) a popisem vynálezu jen v jednom z nich. To je dobrovolné přijetí zhoršení konkurenceschopnosti našich menších firem ve srovnání se stávajícím stavem. Přitom firem, které si dělají rešerši na patentovou čistotu svých výrobků nebo výrobků, s nimiž chtějí začít obchodovat, je mnohonásobně víc než firem, které si něco patentují. A zvýšené náklady na takové rešerše mnohonásobně převýší snížené náklady na patentování u těch firem, které si podají evropskou patentovou přihlášku.

Upřímně řečeno, vůbec nechápu, jak je možné, že právě zvýšení počtu patentů bylo tím nejspíš hlavním argumentem, který v rozhodování politiků o společném evropském patentu převážil misku vah.

Společný patent EU by byl vedle velkých korporací dobrý i pro nás, patentové zástupce, protože by se na nás museli obracet i ti, kdo si dnes vystačili sami. Ale pro menší a střední firmy, tedy pro drtivou většinu firem v České republice, by byla změna k horšímu. O tom jsem hluboce přesvědčen.

Ale ten vlak už jede, a zastavit se nedá. Proti se postavily jen dvě země, Itálie a Španělsko, ale už bylo rozhodnuto o nastolení takzvaného režimu rozšířené spolupráce. Takže Itálie a Španělsko zůstanou stranou, ale ostatní země na zavedení jednotného evropského patentu usilovně pracují. A já si myslím, že to je opravdu špatně.

Takže byste zachoval současný stav, kdy evropský patentový úřad funguje vlastně paralelně s národními úřady?

Není mým úkolem vymýšlet revoluce v evropském patentovém systému. Jen tvrdím, že pokud se má změnit, nemělo by to být k horšímu. Nebo aspoň ne o tolik…

Jinak, patent platný v České republice můžete získat dvěma způsoby: buď si podáte přihlášku u českého patentového úřadu, nebo prostě na své evropské patentové přihlášce zaškrtnete Českou republiku jako jednu ze zemí, kde má váš patent platit. Systémově to určitě není ideální, ale funguje to. Podmínky udělování patentu českým patentovým úřadem a evropským patentovým úřadem se postupně sbližují a kvalita českého patentového úřadu se zvyšuje. Samozřejmě, v rámci možností: český patentový úřad má k dispozici jen 50 odborníků, kteří provádějí jak rešerše, tak průzkum přihlašovaných vynálezů, zatímco evropský patentový úřad má jen rešeršérů zhruba tisíc. To umožnuje jejich užší specializaci, takže podle statistik každému z nich projde v průměru za rok každý spis z jeho oboru šestkrát rukama. Čili on ty své patenty opravdu zná… To je výhoda, na kterou žádný menší patentový úřad nemůže dosáhnout.

Říkáte, že se podmínky udělování patentů národní a evropskou cestou sbližují - jak moc se ale stále liší? A nedá se říci, jestli je lepší jít cestou národní přihlášky, nebo přes evropský patentový úřad?

Pro to, jakou cestou přihlašovat patent, je rozhodující, kde všude chce mít zájemce svůj vynález chráněný. Pokud pouze v České republice, tak by bylo zbytečně drahé jít cestou evropské patentové přihlášky. Je sice fakt, že tam je průběh řízení poněkud předvídatelnější, ale výsledek bude podobný – dokonce i pro takzvané softwarové patenty.

Co se rozdílů v přístupu týče, liší se třeba filozofie konstrukce patentových nároků, tedy té klíčové části přihlášky, která může být jednou rozhodující v případě soudního sporu. V Evropě je běžná praxe uvádět v patentových nárocích účel daného vynálezu. Prostě k čemu má to technické řešení sloužit. Zatímco český patentový úřad odjakživa vyžadoval pro nárokovou část přihlášky popis řešení ve statickém stavu. Zjednodušeně: v Evropě chtějí popsat, k čemu to má sloužit, a tady chtějí popsat, co je s čím spojeno, a jak.

Jak jsem říkal, praxe českého patentového úřadu se přibližuje té evropské. Ale obávám se že přinést u nás přihlášku, která by byla perfektně zpracovaná pro evropský patentový úřad, tak by vůbec nemusela projít…

Musím přiznat, že se ještě stále cítím jistěji na evropském patentovém úřadu.

Zmínil jste softwarové patenty – to naše čtenáře zajímá především. Je něco nového v této oblasti?

Vypadá to, že snad ne. Nedávno proběhl Evropou docela masivní útok na softwarové patenty, a mířil na samotnou jejich podstatu. Ten útok neuspěl, a je to jen dobře – jinak by se totiž stav vrátil do doby před nějakými deseti lety, kdy software bylo na evropských patentových úřadech sprosté slovo…

V té době byla mezi USA a Evropou v oblasti softwarových patentů obrovská propast. V Americe bylo možné patentovat i pouhé algoritmy nebo takzvané obchodní metody, například postupy daňové optimalizace - zatímco v Evropě platilo, že patentovat lze pouze čistě technická řešení. Ty dva světy se však již sblížily: v USA už není možné patentovat tak krystalicky čistá řešení bez jakékoliv vazby na techniku a naopak Evropa udělala krok opačným směrem. Pokud jde o software, který řeší nějaký technický problém, tak je možné jej patentovat.

Ale v české legislativě je přece výslovně uvedeno, že software nelze patentovat.

To je pravda, ale výklad je takový, že se to týká pouze softwaru jako takového. Pokud ale ten software souvisí s nějakým technickým řešením, tak i český patentový úřad už takovéto přihlášky akceptuje. A ta praxe je už opravdu ustálená. Sice platí, že v této oblasti pozorujeme relativně větší rozdíly mezi českým patentovým úřadem a tím evropským, ale velký problém to není.

Když čistý software není patentovatelný, a musí souviset s nějakým konkrétním technickým řešením - jak častý je případ, že to technické řešení není patrné a je potřeba ho, řekněme, vyčarovat?

Pojmům jako vyčarovat bych se raději vyhnul… Ale dobrý patentový zástupce skutečně dokáže v tomto ohledu hodně. To technické řešení nemusí být z podkladů vynálezce úplně patrné, a je nutné je objevit a dostatečně provázat s tím software, který má být chráněn patentem. A samozřejmě také přesvědčivě popsat. Takže určitá kreativita je rozhodně nutná.

Když už jsme u praktických rad - jak častý je případ, že vynálezce nepodá patentovou přihlášku, přestože má nějaké patentovatelné řešení?

To může mít nejrůznější příčiny. Někdo si spočítá, že se mu patentování nevyplatí, někdo o ochraně duševního vlastnictví mnoho neví, tak mu ani nedojde, že to, na co přišel, by se dalo patentovat…

No, a přes veškerou osvětu se stává, že lidé výsledky svého bádání publikují a potom se diví, když jejich případná patentová přihláška narazí na problém, to řešení už není nové. Že to byl samotný vynálezce, kdo své řešení zveřejnil, nehraje při posuzování novosti roli… Dokud nebude případně zavedena doba milosti, o níž jsme hovořili, doporučuji při publikování výsledků bádání maximální obezřetnost. Standardem je, že všechny příspěvky do odborných časopisů a všechny prezentace bedlivě čte patentový zástupce a hlídá, jestli neobsahují něco, co by mohlo přinést problém při případném patentování.

Pojďme se ještě vrátit do USA. Pokud by některý z našich čtenářů chtěl získat americký patent – je to složité?

Především musím říci, že to není nic neobvyklého. Složité to není, jenom bych chtěl upozornit, že obecně rozšířená představa, že patentovat ve Spojených státech je levné, je mylná. Upřímně řečeno, nepřestávám se divit, kde všude na papouškování tohoto mýtu narážím…

Představy o láci amerických patentů asi vycházejí z poplatků za přihlášení patentu. Ty jsou o něco nižší než v Evropě, ale všechny ostatní náklady na patentové řízení, zejména na zastupování před americkým patentovým úřadem, jsou dramaticky vyšší. A vyšší jsou i náklady na případná soudní řízení; v Americe se ne nadarmo v nadsázce říká, že patent, který neprošel soudním sporem, byl vlastně zbytečný.

Rozhodujícím argumentem pro patentování je vždycky ekonomický efekt. Je spousta firem, které patentují ve Spojených státech, protože se jim to vyplácí. Ale je také spousta firem, které postupují jinak – třeba místo patentování spoléhají na ochranu proti nekalé soutěži, která je v Americe opravdu funkční.

Tohle ale platí obecně: patentování nemá být cílem, ale jen nástrojem k využití výsledků výzkumu a vývoje.