Lukáš Erben, šéfredaktor INSIDE

Je to paradox, který se v historii občas opakuje: vládní a dokonce armádní investice vedou k vývoji technologií, jež přinášejí, přinejmenším dočasně, větší svobodu nebo dokonce ochranu soukromí. Příkladem může být slavný TOR (The Onion Router), na jehož počátku byl výzkum placený z veřejných prostředků, a pochopitelně též internet, který se zrodil jako projekt agentury amerického ministerstva obrany Advanced Research Projects Agency (do nějž se záhy zapojila akademická sféra – i to pochopitelně hrálo klíčovou roli). Ještě podivnější ale je, že jeden z impulzů, který vedl ke startu výzkumného projektu později označovaného jako ARPANET, měl svůj původ za železnou oponou – zejména v osobě Axela Berga (a aktivitách, které řídil), jemuž jsme věnovali prostor v předchozích dílech seriálu

Tento text, který jsme zařadili u příležitosti půl století od vzniku sítě ARPANET vyšel původně jako součást seriálu "Příchod Hackerů" na webu Root.cz. Odkazy na další související díly naleznete na konci článku.

Přestože, nebo možná právě proto, že Kennedyho zvláštní komise vedená Jerome Wiesnerem, jejímž úkolem měla být analýza reálných nebezpečí, která může rozvoj kybernetiky v Sovětském svazu představovat, byla po prezidentově smrti rozpuštěna, CIA pokračovala ve zkoumání (a zveličování) ruské kybernetické hrozby. V roce 1964 tak například jedna ze zpráv uváděla „Architekti a inženýři nyní pracují na technických plánech centra Sovětského automatizovaného ekonomického informačního systému, který se bude nacházet na již vybrané lokalitě v Moskvě.“

Pravda byla trochu jiná. Centrální ekonomicko-matematický ústav, jehož úkolem bylo od roku 1963 rozvíjet koncept celonárodního počítačově řízeného národního ekonomicko-správního systému, prostě neměl vlastní budovu a nebylo tak kam nainstalovat jeho počítače – nebo ještě přesněji: neměl ani jeden vlastní počítač. Protože ale výstavba nové budovy nebyla stranickou prioritou, byla dokončena teprve v polovině 70. let.

Rostoucí falešné obavy

O rok později další zpráva CIA varovala, že Sověti budují decentralizovanou síť satelitních výpočetních středisek, jejichž výstup bude následně předáván do dalších lokalit a nakonec do centrálního počítače. Podle zprávy měly být tato satelitní výpočetní střediska propojena regionálně již v roce 1967 a konečně třetí zpráva z roku 1966 konstatovala, že v předchozím roce byla nejvýznamnější diskutovanou oblastí kybernetiky sjednocená informační síť. Podle CIA bylo identifikováno 350 výpočetních středisek, které „by se mohly stát uzly“ nového „nervového systému“ sovětského vedení.

Pravda byla pochopitelně poněkud jiná. Centrální ekonomicko-matematický ústav dostal svůj první počítač v roce 1967. Jednalo se o nepříliš výkonný a nepříliš spolehlivý Ural-14B, který byl ale tak pomalý, že pro zpracování jakýkoliv náročnějších úloh byl posléze propojen s počítačem BESM-6 umístěným o něco později na leningradském pracovišti. Tak vypadala sovětská počítačová síť využitelná pro nevojenské účely. 350 počítačových uzlů byla fantazie z říše pohádek – v řadě svazových republik nebylo ani po deseti počítačích a o jejich propojení či sdílení většina organizací a podniků, která se k nim horko těžko dostávala, asi nechtěla ani uvažovat. Přesto tu byla ještě jedna možnost, o níž píší například Nikolaj Fedorenko a Sava Gerovič:

Odlišná situace byla pochopitelně ve vojenském sektoru. Zde skutečně vznikala samostatná síť ministerstva obrany. Když jej ale zástupci ústavu oslovili s žádostí, aby byla otevřena pro „duální využití“, dostalo se jim vpravdě kouzelné odpovědi: „My dostaneme pro technologický vývoj tolik peněz, o kolik si požádáme. Vy nedostáváte nic. Pokud budeme spolupracovat, nedostane už nikdo žádné peníze.“ A tak nakonec Centrální ekonomicko-matematický ústav projekt automatizovaného ekonomického řídícího informačního systému ze seznamu výzkumných priorit vyřadil a věnoval se namísto aplikované informatiky rozvoji optimálních matematických modelů.

Úryvek z eseje S. Geroviče / Knihy N. Fedorenka

V USA přesto existoval člověk, který měl o skutečném stavu sovětské kybernetiky poměrně dobrou představu. Byl to jeden z členů Wisnerovy komise, ekonom (pozdější držitel Nobelovy ceny za ekonomii) Kenneth Arrow.

Již v roce 1963 Arrow prohlásil, že sovětské vize nejsou ničím víc než „shrnutím praktického výzkumu, který v USA provádí komerční sektor“ a nesouhlasil s reálnou využitelností oněch teorií (například pro dosažení dokonalé stability) – na jedné i druhé straně železné opony. Arrow byl toho názoru, že k efektivnějšímu řízení hospodářství stačí prostě přesnější informace a rozhodovací postupy, zatímco počítače mohou sloužit coby „tajemný symbol přesnosti“. Po rozpuštění komise v roce 1964 se dokonce do SSSR vydal – to, co našel, nazval jako důsledky „kybernetické pitky“ – příznačný název i proto, že jediný moderní a automatizovaný výrobní závod, který se mu podařilo v zemi sovětů navštívit, byla plnicí linka na sekt.

Peníze jsou

Arrowovi ani jeho kolegům, jako byl další nobelista Herbert Simon, se nicméně nepodařilo zpravodajské a vládní kruhy přesvědčit, že sovětská kybernetická hrozba je jen báchorkou. A to bylo vlastně dobře. Znamenalo to totiž, že řada výzkumných projektů v oblasti umělé inteligence, kybernetiky, počítačových sítí a dalších příbuzných oborů dostala v první polovině 60. let doslova koňskou finanční injekci. Ze lži se tak mohla zrodit řada skvělých věcí.

Byly mezi nimi i výzkumné projekty, které nastartovaly počátkem 60. let na MIT a v agentuře ARPA a jejichž financování dále posílilo právě v následujících pěti letech, měl krom dostatku prostředků oproti projektům za železnou oponou ještě jednu zásadní výhodu: nemusel se vyhýbat tématu symbiózy člověka a počítače. Právě naopak, schopnost symbiózy mezi počítačem a uživatelem se stala jedním z hlavních témat, kterým se věnovali lidé, jako byl psycholog působící na MIT a vedoucí kanceláře IPTO (Information Processing Techniques Office) agentury ARPA Joseph Licklider, který se shodou okolností dobře znal jak se samotným Wienerem, tak s Wiesnerem.

Podobně jako Wiener, také Licklider kombinoval zájem několik vědních oborů – psychologii, výpočetní techniku a komunikaci. Díky tomu začal jako jeden z prvních uvažovat o počítači nikoliv jako obří kalkulačce – v jeho mysli mělo jít především o komunikační zařízení. Již v roce 1960 publikoval článek „Symbióza člověka a počítače“ (Man-Computer Symbiosis), kde popsal síť znalostních pracovních center s mnoho-uživatelskými počítačovými systémy, které by „zahrnuly funkce dnešních knihoven společně s možnými funkcemi pro ukládání a opětné získávání informací v rámci symbiózy člověka a počítače“.

I díky Lickliderovi se americká armáda začala více zajímat o posun od dávkových výpočetních systémů k systémům interaktivním a výhody počítačových sítí (vůbec prvním armádním interaktivním systémem byl SAGE pro řízení vzdušné obrany, který byl uveden do provozu již v letech 1958–9 – Licklider pochopitelně na tomto projektu pracoval). Přestože IPTO pod jeho vedením financovalo řadu projektů vývoje víceuživatelských sdílených počítačů, nebyly mezi sebou vzájemně kompatibilní a nedokázaly ani komunikovat. A tak v roce 1963 učinil Licklider první krok na cestě ke zrodu Arpanetu, když všechny kolegy neformálně vyzval, aby své systémy standardizovali způsobem, který umožní je propojit a přenášet mezi nimi data. O pět let později napsal Licklider článek „Počítač jako komunikační zařízení“. Jeho spoluautorem byl Robert Taylor, který řídil agenturu ARPA v letech 1965–69. Právě za jeho šéfování zadala ARPA zakázku na realizaci počítačové sítě, která poprvé ožila 29. října 1969, když přenesla pět nenápadných písmen: „login“. Po síti, která se měla stát za dvacet let internetem tak, jak jej známe dnes, bylo přeneseno první slovo.

Zápis o první zprávě přenesené po síti ARPANET. Je příznačné, že se tak stalo v půl jedenácté večer.

I za železnou oponou byla ale řada skutečných vizionářů. Patřil k nim nepochybně i Axel Berg, který na sklonku 60. let, v době, kdy se za oceánem rodily první počítačové sítě, v jednom rozhovoru prohlásil:

Až počítače vstoupí do našich domovů, nebude již třeba ke všemu volat lékaře. Stroj vám řekne, co dělat. Studenti nebudou muset cestovat do vzdálených aul a poslouchat děsivé přednášky starých penzistů, kteří už nic nevědí. Programy budou optimalizované, vy budete mít připojení k informacím, které potečou do vašich domácností jako dříve voda nebo světlo. Pokud tomu někdo nevěří, může vzdorovat a spáchat tak sebevraždu. Taková je budoucnost a my za ni budeme bojovat, a zbavíme se každého, kdo se nám postaví…

Bergova vize se měla díky ARPANETu na druhé straně železné opony již brzy začít naplňovat. To jsou ale pochopitelně další příběhy, které si můžete přečíst v dalších dílech seriálu, který byl publikován na webu Root, například:

• Příchod hackerů: dialektická kybernetika
• Kybernetika: ve službách propagandy
• Příchod hackerů: kybernetika jako hrozba
• Příchod Hackerů: (D)ARPA
• Příchod hackerů: Multics a jeho neuvěřitelní sourozenci